* Self identita má nejblíže k„pravému Já“, je to vědomá interakce se–

beobrazů a rolových obrazů, která se ve formě cílů, hodnot a pře–

svědčení vědomě ukazuje světu (Erikson, 1968).

* Sociální identita jedince je dána členstvím ve skupinách nebo iden–

tifikací s ideály skupin (Schwarz, 2001). S pojmem identita bývá

často zaměňován nebo je s ním z velké části shodný pojem „vlastní

Já“ (Selbst). V ontologickém smyslu se tím rozumí podstata jedin–

ce, jádro systému osobnosti. Ve funkčním smyslu je nositelem jed–

nání, aktér nebo „agens“ (Bandura, 1977). Ve fenomenologickém

smyslu znamená vnímání a znalost sebe sama, sebepoznání. V tom–

to specifickém smyslu mluvíme převážně o sebekoncepci. Většinou

jsou rozlišovány dvě hlavní komponenty sebekoncepce. Afektivní,

která označuje pocit vlastní hodnoty a sebedůvěru, a kognitivní, kte–

rá zahrnuje znalost a vnímání sebe sama.

Schéma vlastního Já a teorie o sobě jsou rozsáhlé a hluboko zasahují–

cí popisy vlastního Já, přičemž zejména teorie o sobě zahrnuje i vysvět–

lení vlastního vývoje a chápání sebe sama a svého postavení ve světě.

Pojem identita zavedl Erikson na konci 60. let, ale pojem Já ­ „vlastní

Já“ ­ pochází již od Jamese (nar. 1842). Ten rozlišoval mezi Já („I“,

„Ich“) ­ poznávajícím, a „mě“ („mich“, „me“) ­ poznávaným. Poznáva–

jící „Já“ má úkol, ale zároveň i kognitivní potřebu získat jasný obraz

předmětu svého poznávání, „mě“. Jemněji jednotlivé komponenty Já roz–

členil Mead.

Hetherington a Parke člení identitu na čtyři základní dimenze, které

musí jedinec postupem ontogenetického vývoje pochopit a integrovat do

svého sebepojetí:

1. Lidskou identitu, která vyplývá z vědomí specifických možností myš–

lení lidského druhu. 

2. Sexuální identitu, která znamená uvědomění si své pohlavní odlišnosti

a příslušnosti.

3. Individuální identitu, vyplývající z vědomí jedinečnosti vlastní osoby.

4. Kontinuum identity, což je vědomí toho, že jsem stále tímtéž člověkem

proměňujícím se v čase (Hetherington, Parke, 1979).

Většinou se na téma identita hovoří až ve vztahu k dospívání, ale je vše–

obecně akceptováno, že její základy se tvoří již v raném dětství, kdy se kro–

mě identity samé formují také přístupy ke krizím identity. 

22